Tataři jsou východoevropský národ, který se ve středověku z Povolží rozšířil i na Krym, do Litvy a Polska. Ve 20. století bylo mnoho Tatarů násilně přesídleno do Střední Asie, kde jejich potomci žijí dodnes.
Od Finska po Čínu
Většina Tatarů žije v Tatarstánu – zemi rozkládající se takřka na samém východě Evropy na soutoku řek Volhy a Kamy, ale velká diaspora se nachází v okolních ruských oblastech, zejména v Nižegorodské, dále v Baškortostánu, na Sibiři, na Krymu a ve Střední Asii, především v Kazachstánu a Uzbekistánu.
S tatarskou historickou menšinou se ale setkáme také v Polsku, Litvě, Bulharsku, Rumunsku, Finsku, Turecku nebo Číně. Ke konci 20. století byl celkový počet Tatarů odhadován na více než 8 milionů. Tataři jsou většinou sunnitští muslimové, zvláštní nábožensko-etnickou skupinu tvoří takzvaní Krjašeni („pokřtení“), kteří vyznávají pravoslaví.
Dříve Bulhaři, dnes Tataři
Většina Tatarů obývajících Tatarstán a evropskou část Ruska jsou potomky turkických Bulharů (Protobulharů), jejichž stát v Povolží byl ve 13. století zničen mongolskou invazí a kteří přijali jméno od svých dobyvatelů. Sibiřští Tataři jsou potomky kdysi početné turkické populace uralsko-altajského regionu, částečně smíšenými s ugrofinskými, něněckými a mongolskými národy Uralu a Altaje.
Etnonymum Tatar je odvozeno od jména mongolského kmene Tata, který v 5. století obýval severovýchodní oblasti pouště Gobi a poté, co byl odtud vytlačen Kitany, přesídlil na jih a podílel se na zformování Čingischánovy Mongolské říše. Pod vedením Čingischánova vnuka Bátúa se Tata společně s jinými mogolskými kmeny přesunuli na západ a podmanili si mnohá turkická etnika, která jim stála v cestě. Tato etnika pak tvořila jádro mongolského vojska při invazi do Evropy ve 13. století, začala být nazývána Tatar podle svých pánů a toto jméno časem přijala za své.
Tatar se nerovná Mongol
Je však chybou ztotožňovat Mongoly s Tatary, protože se jedná o dvě etnicky odlišné skupiny. Velmi zjednodušeně řečeno: Mongolové tvořili nejvyšší velení invazní armády, jakousi úzkou a elitní vládnoucí vrstvu. Tataři pak byli hlavní a nejpočetnější silou tohoto vojska.
Evropští kronikáři pochopitelně jednotlivé skupiny mongolské armády nerozlišovali a jménem Tataři nebo Tartaři (pro podobnost s řeckým označením pekla Tartaros) nazývali všechny kočovníky, kteří pod Bátúovým velením dobyli Volžské Bulharsko, vypálili Kyjev, zpustošili Uhry a pronikli až na Moravu, do Slezska a k Jadranu.
V rámci Ruské říše pak bylo označení Tataři po staletí užíváno pro všechny muslimské národy bez rozdílu – například ještě v 19. století tak Rusové nazývali i kavkazské Čečence.
Tartaria Magna
Mongolský chán Bátú vytvořil obrovský státní útvar jménem Zlatá horda (známý také jako Kipčacký chanát), který se v 15. století rozpadl na menší chanáty. V nich se pak za odlišných kulturních, hospodářských a politických podmínek formovala různá tatarská subetnika, na která se tatarský národ dělí dodnes. Tyto podskupiny se v různé míře liší ve svých tradicích, způsobu života i jazyce. Ve zkratce základní charakteristiky nejvýznamnějších z nich:
Kazaňští Tataři
Kazaňští Tataři jsou potomky Volžských Bulharů, kteří se usadili v středním povodí Volhy v 8. století a smísili se s původním ugrofinským obyvatelstvem. V procesu etnické konsolidace kazaňských Tatarů sehrála významnou roli Zlatá horda, potažmo Kazaňský chanát, který vznikl po jejím rozpadu.
Kazaňští Tataři měli velký kulturní vliv na ostatní tatarské skupiny, jejich dialekt už od 15. století plnil funkci jednotícího jazyka a dokonce hrál roli lingua franca ve středoasijské oblasti. V 19. století se stal základem pro současnou spisovnou tatarštinu.
Počet kazaňských Tatarů je odhadován na téměř 6 milionů, najdeme je převážně v Tatarstánu, Rusku a dalších státech bývalého SSSR. Většina z nich žije v Evropě, ale významné komunity sídlí i ve Střední Asii či na Sibiři. Mimo Tatarstán kazaňští Tataři většinou používají jako svůj první jazyk ruštinu – zejména v Moskvě, Petrohradě či Nižném Novgorodu.
Sibiřští Tataři
Sibiřští Tataři jsou potomky turkických a zčásti ugrofinských národů altajsko-uralské oblasti. Po rozpadu Zlaté hordy vytvořili vlastní Sibiřský chanát s hlavním městem Isker, který byl dobyt ruským atamanem Jermakem až roku 1598. Pád chanátu nastartoval ruskou kolonizaci Sibiře. Dnes žije na Sibiři více než půl milionu sibiřských Tatarů, kteří obývají pás území táhnoucího se od Tobolsku do Tomsku, na Altaj a až téměř k Jeniseji.
Na rozdíl od kazaňských Tatarů, kteří mají evropské rysy, sibiřští Tataři se fyziognomií více podobají asijským národům – mají šikmé oči a výrazné lícní kosti. Avšak vzhledem k tomu, že tvoří mnohdy izolované komunity na rozsáhlých územích, nelze je antropologicky jednoznačně kategorizovat, protože doslova od vesnice k vesnici vykazují rozdílné fyziognomické rysy – lze najít i tatarsky mluvící vesnice, jejichž obyvatelé jsou světlovlasí s modrýma očima. Díky kontaktům Sibiřského chanátu s uzbeckými chány v Buchaře nalezneme v dialektu sibiřských Tatarů překvapivé množství slov uzbeckého původu.
Krymští Tataři
Tataři osídlili Krym ve 12. století. Po rozpadu Zlaté hordy založili roku 1443 Krymský chanát, který se brzy stal vazalem Osmanů. Chanát, kterému vládla dynastie Girejů, podnikal četné nájezdy na Rus – roku 1521 krymská vojska dokonce oblehla Moskvu.
Poté, co si Moskevská Rus podmanila ostatní tatarské chanáty, zůstal Krym posledním tatarským státem. Hlavně díky ochraně osmanského sultána, který z Krymu rekrutoval nejobávanější bojovníky svého vojska. Teprve roku 1783, když car Petr Veliký porazil Osmany v rusko-turecké válce, byl Krym připojen k Rusku. Krymská válka v letech 1853–56 a následné události způsobily exodus Tatarů, kteří masově odcházeli do Turecka.
Myšlenka na obnovu krymskotatarského státu byla obnovena v létě 1917. V roce 1918 zde nakrátko existovala takzvaná Tavridská sovětská republika. V době nacistické okupace se roku 1942 konal v Simferopolu – tatarsky Akmesdžid – národní islámský sjezd, na němž byl vyhlášen Krymský chanát.
Po obsazení Krymu Rudou armádou Stalin prohlásil Tatary za kolaboranty a nechal veškeré tatarské obyvatelstvo – společně s jejich netatarskými rodinnými příslušníky kolem 230 tisíc lidí – deportovat do Uzbekistánu, na Sibiř a na Ural. Přes 100 tisíc Tatarů v průběhu deportace nebo na její následky zemřelo. V 60. letech byli krymští Tataři rehabilitováni, jejich návrat na Krym však sovětské úřady povolily až v roce 1988.
Dnes žije na Krymu přibližně 270 tisíc Tatarů a tvoří pouhých 12 % obyvatelstva poloostrova. Navrácení svého majetku se nedočkali a problematická je také jejich integrace do společnosti. Situaci vyostřila anexe poloostrova Ruskem v roce 2014 – krymská tatarština se sice stala jedním ze tří oficiálních jazyků Krymu, ale představitelé Tatarů jsou pronásledováni, zastrašováni a vystavěni fyzickému násilí, jejich organizace rozpouštěny.
Polští Tataři
V roce 1397 si litevský velkokníže Vytautas ze svého tažení k Černému moři přivedl na Litvu několik stovek tatarských bojovníků a jejich rodin, které usídlil v obci Trakai a ustanovil je správci a strážci tamního hradu. Další Tataři byli usazeni v běloruských a polských oblastech pod litevským panstvím. Měli zaručenu stavovskou i náboženskou svobodu výměnou za věrnou vojenskou službu panovníkovi.
Ve službě Litvě a později Polsku zůstali prakticky až do 20. století – jak o tom svědčí například tatarský vojenský hřbitov ve Varšavě – a přes všechny dramatické dějinné události některé tatarské komunity přežily do dnešních dob. Přestože tito Tataři dnes hovoří polsky, potažmo litevsky, zachovali si mnohé ze své původní kultury.