Letem světem od Volžsko-kamského Bulharska, prvního feudálního státu v severovýchodní Evropě, až po dnešní Tatarstán, moderní republiku v srdci Ruské federace.
Území Tatarstánu v raném středověku
Černý pavilon v Bolgaru je jednou z mála dochovaných staveb z dob Volžského Bulharska. Jednalo se zřejmě o náboženskou školu či jinou veřejnou instituci. Ruiny dávného města Bolgar jsou dnes památkovou rezervací a poutním místem mnohých Tatarů.
V polovině 5. století se po smrti Attily začala Hunská říše rozpadat na jednotlivé turkické státní útvary. Jedním z nich bylo i Velké Bulharsko, jež vzniklo v 7. století a nacházelo se ve východní části Východoevropské nížiny.
Tento stát neměl dlouhého trvání a rozpadl se po smrti svého vládce chána Kubrata, kdy se jeho kočovné obyvatelstvo rozdělilo na dvě skupiny. První se pod vedením chána Asparucha přesunula do jihovýchodní Evropy, sjednotila se s místním slovanským osídlením a roku 681 zformovala bulharský stát, který na Balkáně trvá dodnes.
Druhá skupina se pod vedením starších chánových synů Batbaje a Kutraga smíchala s chazarskými a alanskými kmeny a zůstala na svém původním území. Její část se v 8. století přesunula na území dnešního Tatarstánu a Baškortostánu, kde společně s dalšími turkickými a ugrofinskými skupinami na přelomu 9. a 10. století vytvořila další bulharský stát, první feudální útvar v severovýchodní Evropě: Volžsko-kamské Bulharsko.
Tento stát profitoval z obchodu se Střední Asií, Čínou i Evropou a dosáhl na svou dobu nevídané civilizační úrovně. Razil vlastní stříbrné mince, budoval chrámy, školy, paláce a dokonce domy se systémem ústředního topení a kanalizací. Zprávy arabských cestovatelů hovoří o velkých kamenných městech Bolgaru a Biljaru. Například druhé největší město Biljar bylo ve své době větší než Paříž či Kyjev.
Roku 922 po diplomatických rozhovorech s Bagdádem přijalo Volžské Bulharsko za státní náboženství islám a staré turkické runové písmo bylo nahrazeno písmem arabským. Následoval rozvoj věd, filozofie, literatury a umění; bulharské mešity šířily vzdělání a kulturu v sousedních zemích. Byla uzavřena mírová smlouva s křesťanskou Kyjevskou Rusí a vzájemné dobré vztahy přetrvaly téměř 250 let.
Na začátku 13. století však tento kvetoucí stát musel čelit nájezdům mongolských kočovníků z východu. Tři útoky odrazil, ale napočtvrté, roku 1236, byl dobyt a zničen vojsky chána Bátúa a stal se součástí jeho Zlaté Hordy…
Vznik a zánik tatarských států
Věž Söjembikä v Kazani – symbol města a jediná dochovaná stavba z dob chanátu. Podle legendy z ní skočila královna Söjembikä, když viděla, že její město padlo do rukou Moskalů.
Po pádu Zlaté Hordy se v první třetině 15. století konstituovalo hned několik tatarských států – Kazaňský, Krymský, Kasymský, Sibiřský a Astrachaňský chanát, jež ovládaly rovněž území obývané Marijci, Udmurty, Kipčaky, Nogaji a mnohými dalšími národy. Tyto státy ohrožující týl Moskevského knížectví byly ruským carům trnem v oku, neboť bez jejich pacifikace nemohli pomýšlet na expanzi západním směrem – do Evropy.
Nejmocnějším tatarským státem byl Kazaňský chanát. Kontroloval dolní tok Volhy a profitoval z obchodu se středoasijskými městy i Moskovií. Ta však byla velmi ambiciózním a agresivním sousedem, a proto Kazaň čelila celkem třiceti ruským tažením (v odvetu jich vyslala sedm). Roku 1552 ji však oblehlo vojsko Ivana IV. Hrozného čítající 150 000 vojáků a v říjnu její mohutné hradby po dvouměsíčním obléhání povolily (mimojiné díky dánským minérům v ruských službách). Moskevské vojsko město poté do základů rozbořilo a vypálilo.
Slavný moskevský Chrám Vasilije Blaženého s barevnými cibulovitými věžemi car nechal postavit právě na oslavu vítězství nad Tatary a inspiroval se architekturou kazaňské měšity Kol Šärif, kterou přikázal zničit. Nejstarší věž moskevského Kremlu, Borovická, zase kopíruje kazaňskou věž Söjembikä.
Od poloviny 16. století je tak tatarská historie stále úžeji spjatá s ruskou. Kazaň se nevyhla degradaci na provinční město, do oblasti pronikla pravoslavná církev a ruský živel. Tataři byli vyhnáni z měst, vytlačováni z úrodných údolí řek a také násilně křtěni. Roku 1593 přikázal car Fjodor Ivanovič zničení všech mešit v Kazaňském kraji.
Národní obrození
Koncem 19. a začátkem 20. století se začalo probouzet dlouho spící národní uvědomění tatarského národa. Po kolapsu ruského impéria roku 1917 a během bolševické revoluce Lenin agitoval mezi muslimy za náboženskou svobodu a naplnění národních zájmů pod vládou komunistů.
Tataři využili nepřehledné situace a společně s Baškiry na společném Národním shromáždění vyhlásili 19. listopadu 1917 stát Idel-Ural. Tento stát se rozkládal na ploše 220 tisíci kilometrů čtverečních a zahrnoval rozsáhlá a strategická území. To se setkalo s prudkým odporem Lenina i Stalina. Aby zabránili tomuto sjednocení, bolševici nejprve 23. března 1919 zformovali Baškirskou autonomní republiku a následně 27. května 1920 Tatarskou autonomní sovětskou socialistickou republiku, uvěznili představitele vlády Idel-Uralu a překreslili hranice ve prospěch ruských územních jednotek (oblastí). Tak se 75 procent tatarské populace ocitlo mimo hranice Tatarstánu.
Masové čistky roku 1920 eliminovaly všechny členy tatarské vlády a větší část inteligence. Pravidelné perzekuce Tatarů pokračovaly do Stalinovy smrti, zatímco systematická rusifikace zůstala nezeslabena až do konce Brežněvovy éry. Ekonomické represe a budování průmyslových komplexů typu Magnitogorsk přinutily mnoho Tatarů opustit svoji vlast a jejich místo v Tatarstánu zaujali Rusové, Ukrajinci a další během budování automobilového koncernu Kamaz.
Moderní Tatarstán
Mintimer Šäjmijev – první prezident Tatarstánu rokuje s Vladimirem Putinem, prezidentem Ruské federace.
Konec 20. století přinesl nové možnosti pro rozvoj státnosti Tatarstánu. Dne 30. srpna 1990 byla vyhlášena svrchovanost republiky pod názvem Tatarská SSR a 25. října 1991 plná nezávislost na RSFSR pod názvem Republika Tatarstán. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno referendem v březnu 1992, v němž se z 81 % oprávněných voličů 61 % vyslovilo pro suverenitu Tatarstánu. Téhož roku se Tatarstán nepřipojil ke svazové smlouvě Ruské federace.
Dne 15. února 1994 podepsali prezidenti Tatarstánu a Ruska dohodu o rozdělení kompetencí mezi Moskvou a Kazaní, jež společně s ústavou Ruské federace a ústavou Republiky Tatarstán posloužila jako právní základ zvláštního modelu vzájemných vztahů.