   
|
"Mluvíš jako Tatar!"Tatarština (tatar tele, tatarça), jazyk všech tatarských etnických skupin (povolžsko-přiuralské, uralské, sibiřské a astrachaňské) patří do kipčacké skupiny turkických (někdy se uvádí tureckých či turkotatarských) jazyků, mezi které patří také například baškirština, kazaština, uzbečtina, turečtina aj. Tatarsky hovoří více než 5,3 milionu Tatarů (podle sčítání z roku 2002) v Tatarstánu, Baškortostánu, Mari El, Udmurtsku, Mordvinsku a dalších republikách a oblastech Ruské federace. Další mluvčí, jejichž přesný počet není znám, žijí v Uzbekistánu, Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Kyrgyzstánu a Turkmenistánu. Základními dialekty tatarštiny jsou tzv. střední dialekt kazaňských Tatarů, západní dialekt mišarských Tatarů a východní dialekt sibiřských Tatarů. Současná spisovná tatarština se zformovala v 19. století na základě středního dialektu. Pro lexiku jsou kromě původních turkických a tatarských slov charakteristické arabizmy a farsizmy. Během 20. století přejímala tatarština moderní terminologii a internacionalismy především prostřednictvím ruštiny. Přízvuk v tatarštině je vždycky na poslední slabice slova. Samohlásky se řídí zákony vokální harmonie, tak jako např. v maďarštině či turečtině – to znamená, že slovo může obsahovat buď pouze nízkozvuké, nebo pouze vysokozvuké samohlásky. Mluvnice a větná stavba odpovídají základním rysům turkických jazyků (napřiklad nezná rody). Sloveso vždy stojí na konci věty. Při tvoření množného čísla podstatných jmen se kromě přípony -lar/-lər (yılğa – řeka, yılğalar = řeky / kül – jezero, küllər – jezera) setkáváme po nosovkách s tvary -nar/-nər (san – číslo, sannar – čísla).
Výslovnost tatarštiny není zas tak obtížná, jak by se podle její diakritiky mohlo zdát, nejtěžší bývá zvyknout si právě na značně odlišný způsob zápisu. Těžší pro výslovnost je zřejmě samohláska ə – velmi otevřené e. Znak ө vyslovíme jako německé ö, ü vyslovujeme rovněž jako v němčině. Samohláska ı se vyslovuje jako polské y, tedy něco mezi českým tvrdým y a ü. Pozor! Protože tatarský pravopis rozlišuje i (s tečkou) a ı (bez tečky), je nutné dbát na toto rozlišování i při zápisu velkých písmen a velké i psát jako İ (rovněž s tečkou). Znak w zachycuje bilabiální u (čteme stejně jako anglické w například ve slově white). Ypsilon se v tatarštině čte jako j, a tím se dostáváme k souhláskám. Znaky ç a ş čteme jako č a š, pozor však na c, které se čte jako měkké dž. Naše ch zapisují Tataři jako x. Písmeno q zachycuje hrdelní k. Písmeno ğ (takzvané tvrdé g) zase zachycuje zvuk podobný hrdelnímu h. Posledním pro nás neobvyklým znakem je nosovka ņ, kterou vyslovujeme jako -ng ve anglickém slově going. A když už umíme číst, uvedeme si nakonec několik užitečných slov a frází...
Zájemcům o bližší seznámení s tatarštinou vřele doporučujeme náš kurz tatarštiny! |
Nejstarší písemné památky pocházejí z 15. století. Do roku 1928 byla tatarština zapisována arabským písmem. Poté byla zavedena upravená latinka; tzv. yaņalıf. Roku 1939 byl na Stalinův příkaz zaveden pravopis na základě upravené azbuky. V 90. letech 20. století v rámci všeobecné tendence mezi turkickými národy tatarská politická reprezentace rozhodla o znovuzavedení progresivnější latinky, její snahy však v současnosti narážejí na kontroverzní federální zákon o státních jazycích, který nedávno vstoupil v platnost a jímž Moskva uznává za úřední jazyky jen ty, které jsou zapisovány cyrilicí. Paralelně jsou tak užívány obě abecedy.